Tři čtvrtě století od výbuchu první jaderné bomby

16.7.1945 vybuchla první jaderná bomba. Poušť Nového Mexika ozářil test Trinity. Silou dvaceti tisíc tun trinitrotolulenu a dalšími, ještě neprobádanými silami, určil běh dějin. Otázku, kdo chce žít, položil poprvé celému lidstvu.

Smutné a šťastné náhody vědy

Když Alfréd Nobel vynalezl dynamit, zaleknul se. Stačilo málo, a nitroglycerin, se kterým tehdy experimentoval a který se mu roztekl po podlaze, by ho zprovodil ze světa. Nitroglycerin však neexplodoval, nýbrž se pomalu vsakoval do hliněné podlahy laboratoře. Chemik Nobel tedy vynašel svůj dynamit, první relativně bezpečnou výbušninu, a vynašel ji vlastně náhodou.

Fyzikové, kteří stáli u zrodu atomové bomby, byli vlastně také jen náhodou směřováni k vývoji výbušného zařízení zásadně odlišného od všech, které dosud lidé znali. Tou náhodou byla druhá světová válka a nebýt jí, určitě by považovali svá bádání o struktuře a stabilitě hmoty za úkol především vědecký, nikoli válečný.

V první světové válce byl tou nejvražednější zbraní, kterou si bylo možné představit, smrtící plyn, který otrávil pluky u Ypres. Ve stejných chvílích, kdy se ti muži v zákopech dusili, byly položeny teoretické základy ke zbraním, které zakončily tu druhou světovou válku. I o té se myslelo, že bude válkou poslední. 

Jedním z nejdůležitějších vědců, kteří tento výzkum dokončili, byl Albert Einstein. Člověk, který celým svým založením byl tím, kdo válku považoval za to nejhorší, co si lidé mohou učinit. Člověk, který řekl, že neví, jakými zbraněmi bude vedena třetí světová válka, ale ví, jakými bude vedena ta čtvrtá: 

"Klacky a kameny!"

Až do té druhé války člověk ty klacky a kameny vlastně jen ostřil, brousil, zlepšoval jejich smrtící sílu. Válku chemickou, ba i biologickou ovšem vynašel už ve starověku a středověku. Oboje ten Homo sapiens, prý "Člověk rozumný", používal dlouho před tím, než vědecky zjistil, z čeho se to vlastně skládá a jak to funguje.

Jaderné zbraně však vyžadovaly podstatně víc. A Homo sapiens jim věnoval rozumu vrchovatě. Jak na konci druhé války, tak ještě mnohem více ve válce, která následovala: Ve válce Studené.

Vzhledem k množství jaderných zbraní, které zejména Sovětský svaz a Spojené státy americké shromáždily v průběhu Studené války, je dokonce možno pochybovat i o tom, zda by se vůbec v té čtvrté světové válce našlo dostatek lidí, kteří by ty klacky a kameny vůči sobě našli.

Otázku vyhubení druhu Homo sapiens si totiž z hlediska veškeré předchozí lidské zkušenosti bylo možno položit až tehdy, kdy si i ti nejrozumnější lidé na světě pozdě uvědomili, že lidé se skutečně navzájem vyhubit mohou.

Hledají-li dnešní genetici samotný začátek nás všech, kteří tu dnes žijeme, nacházejí pozoruhodně málo našich společných předků. V jistém významu onoho pojmu už dokonce byla nalezena Eva, matka všech lidí, kteří dnes žijí. Byla nalezena, protože lidí v jednu dobu a na jednom místě, z jejichž genetického základu pocházejí všichni lidé současní, bylo zatraceně málo.

Ano, těmi klacky a kameny se o osud lidstva už bojovalo. Tu první bitvu jsme vyhráli, bojovali jsme ji vůči sobě navzájem, ale především vůči jiným druhům, které nás všechny ohrožovaly. Bylo nás tehdy málo a nic než ty klacky a kameny jsme neměli. Ale přece jen jsme se ubránili. I za tu cenu, že klacek a kámen zabíjel naše nejbližší. Vlastně to nebyl klacek a kámen. Byli jsme to my lidé.

Já a Ty

Na začátku druhé světové války však už Zemi obývalo něco přes dvě miliardy lidí. Málo z nich věřilo, že by snad lidstvo o tu prostou existenci muselo bojovat znovu, a navíc jen mezi sebou samými.

Neuběhlo ani století, a jen málo lidí si připouští, že o existenci bude muset opět bojovat, a to jak se sebou navzájem, tak i s dostupnými zdroji a ekologickou stabilitou matičky Země, kterou jsme dosud považovali za nekonečnou a nezničitelnou.

Máme všechny účinné zbraně k onomu boji, máme vědu, máme více svobody myšlení i konání, než kdykoli předtím. Máme prostřený stůl znalostí i lidskosti. A stejně saháme po tom, co zabíjelo mamuty, medvěda jeskynního, i sebe navzájem. Sáhneme po čemkoli, ať to utrhneme v lese, nebo to vynajdeme vědou.

Na začátku i konci druhé světové války většina z těch dvou miliard lidí nevěděla, co bude zítra jíst. Většina z nich neuměla číst a psát. Netušila, že je možné se dorozumívat s někým, koho přímo nevidí a neslyší. Až do sedmdesátých let dvacátého století žili jen pár set kilometrů od sebe lidé, kteří věřili tzv., "Cargo cultu", tedy velkým ptákům, kteří občas zemřou, spadnou z nebe a nechají jim po sobě božské dary v podobě kusů kovu a všeho dalšího. Dalších pár set kilometrů od nich žili stejně izolovaně moderní Japonci, kteří věřili, že stále brání Císařství před Američany. A stejný kousek světa na sever explozivně rostlo Tokio a byly tam vyvíjeny technologie, které dnes považujeme za samozřejmé, a přece je i ve chvíli, kdy se začaly masívně používat, spousta lidí považovala za zázraky.

V duševnu člověka je jen malý krůček od zbožšťování toho, kdo má největší kyj, a toho, kdo ten malý krok udělal na Měsíci v době, kdy šílenství vzájemného jaderného zbrojení vrcholilo.

V takovém světě však zároveň působila věda, která přinesla klíč k zámku, o kterém Einstein řekl, že

"neví, zda má právo otevřít síly, které před lidmi příroda zamkla na sedm západů".

/Poznámka: Einsteinův citát, ne doslovný a ne přímo k této příležitostosti, tedy interpretováný/.

Jen chvíli před tím v takovém světě, konkrétně ve světě čtyřicátých let dvacátého století, a ve světě geograficky i mentálně jen kousek od světa nekonečných prérií a nepoddajných Indiánů, který lidé bezohledně dobyli jen o dvě generace dříve, se odehrál projekt Manhattan, největší a neutajovanější zbrojní projekt známé historie.

Stalo se to v jednom místě amerického Nového Mexika, kam bylo vysláno postupně až několik set tisíc lidí za úkolem, o kterém naprostá většina z nich nevěděla nic. Byli to jedni z nejvzdělanších lidí onoho světa, ale doba válečná a značné jistoty osobního života i prosperity je nehnaly někam na Klondike, nýbrž vstříc onomu neznámému cíli. Ale následovali ho stejně jako jejich předkové následovali příslib zlata. Vlastně se příliš nelišili od vyznavačů Cargo Cultů, kteří ovšem přišli až po nich. Já bych tehdy jednal stejně, kdyby mi byla dána možnost se na projektu Manhattan účastnit. Asi bych to v té situaci udělal, i kdybych si kvůli tomu musel zakázat otázku "Proč?". Kdybych měl rodinu, kterou musím zabezpečit, podepsal bych jim to snad i vlastní krví.

U zrodu samotného projektu Manhattan však stáli jiní, než obyčejní lidé, jako jsme Já a Ty.

Věda pro politiku, politika pro smrt

Jeden z těch nejneobyčejnějších, Albert Einstein "jen" podepsal ten dopis americkému prezidentovi, který upozorňoval na možnost vývoje jaderné bomby. Dopis samotný však napsali jiní vědci. A také tu bombu vyvinuli. Našli způsob, jak odemknout ten první zámek. Našli způsob, jak z mnoha set tun dovezené uranové rudy /ano, Češi, ptejte se, odkud, ptejte se také obyvatelé Konga.../, najít tu užitečnou složku. Našli způsob, jak chemicky stejný prvek rozdělit na užitečnou a neužitečnou část na základě principů fyziky. Střádali to maličké množství z každého gramu po miligramech. Nevěděli přitom, kam vůbec to nepatrné množství dát, aby ho oddělili od hlušiny.

Ale povedlo se jim to. Ty nepatrné tisíciny gramu, poté desetiny gramu, nakonec jednotky kilogramů z uranové rudy vzali a uplácali do jakési sněhové koule. Udělali dva typy sněhových koulí:

Těch prvních několik sněhových koulí uplácali postupným tříděním přírodních rud Uranu, tedy především rud obsahujících minerál smolinec. Chemicky ten "smolinec", čili "uraninit", nezní nijak vznešeně, je to prostě směs oxidů uranu. Fyzicky to také není nic moc, vypadá to právě jako ta zčernalá "smůla" z kmenů stromů, proto ten český název. Vzali z toho tu složku, která se nejochotněji podrobuje radioaktivním rozpadům dle měřítek, která si stanovili. Vzhledem se to příliš nelišilo to od druhého typu "sněhové koule", kterou si vyrobili druhým způsobem:

Další sněhové koule totiž uplácali z prvku, který se na Zemi vyskytuje v tak nepatrném množství, že si ho museli vyrobit jadernými reakcemi právě z toho uranu. Ten nově vyrobený prvek se jmenuje plutonium. Je to šedostříbrný, měkký kov. Kdybyste si tu sněhovou kouli z něho vyrobenou potěžkali v rukou, připadala by Vám extrémně těžká (deseticentimetrová koule by vážila kolem dvaceti kilogramů), a také teplá až horká, to kvůli neustále probíhajícím jaderným reakcím uvnitř té zvláštní hmoty. Ale stejně byste tu kouli jen tak do rukou vzít nemohli. Kdybyste na to sáhli holýma rukama, už byste tyto řádky asi nečetli...

Zásadním problémem ovšem nebylo pouze shromáždit potřebné množství nějaké hmoty schopné reakce ve formě jaderného výbuchu. Bylo totiž třeba udělat dvě polokoule, které samy o sobě budou stabilní, ale dostanou-li se dostatečně blízko sobě, způsobí onu reakci. A třeba zabijí milion lidí. Ale to je vedlejší. Udělat ty dvě polokoule, to byl prostě pracovní úkol. 

Traduje se, ačkoli přímý doklad o tom jsem nenašel, že už při konstrukci jaderné zbraně došlo k první smrti tou zbraní způsobenou. Prý k tomu došlo tak, že člověk, který měl za úkol stanovit právě ta dvě takzvaně "podkritická množství", tedy velikost obou polokoulí, které přivodí onu reakci pouze vzájemným smísením, to činil sice chráněn štíty proti radiaci, ale jediným tehdy zřejmým způsobem:

Na jednom mikrometrickém šroubu měl umístěno vypočtené množství té jedné polokoule, a na druhé straně měl umístěno vypočtené množství druhé strany. Pracoval prý pomalu a ostražitě. Trpělivě po setinách milimetru ty dvě smrtící hmoty k sobě přibližoval, přičemž zároveň sledoval Geigerův počítač, aby mu řekl další vypočtenou hodnotu, která bude ta správná. Snad zavadil loktem o stůl, snad se stalo něco jiného, ale Geiger se najednou zbláznil a i smysly mu napověděly, že Pandořina skříňka byla právě otevřena. Skočil prý za štíty, které ho chránily, odtrhnul obě polokoule od sebe a za několik dní poté zemřel v ukrutných bolestech na smrt z ozáření. 

Tolik praví legenda. Skutečné ničení takto pečlivě zkonstruovanou zbraní bylo asi tolikrát horší, kolik lidského utrpení způsobili vojáci, kteří bombardérem "Enola Gay" tu první bombu svrhli. Při odletu z místa shozu si člen posádky, který byl určen to pozorovat, poznamenal:

"Připadali jsme si jako nějací vojáci z pětadvacátého století".

Na místě, kde zabíjela ohnivá a radioaktivní smrt to ovšem vypadalo podstatně méně literárně. Slovy to popsat určitě nelze. 

Prý ty bomby na Hirošimu a Nagasaki ušetřily více životů, než jich promarnily. To přenechám historikům.

Několik měsíců předtím, při experimentu "Trinity" však šlo o něco jiného. Největší světové kapacity na konstrukci jaderných zbraní a několik špiónů, kteří poté předali to zkázonosné tajemství zkázonosnému Stalinovi, ti všichni vlastně jen toužebně očekávali, zda se jejich drahé fyzikální dítě narodí. Vsázeli se  mezi sebou, jak hlasitě bude při porodu plakat. Celkem vzato, ty nejlepší odhady kolem deseti kilotun TNT byly poměrně časté, a také se nad tím Novým Mexikem zhmotnily v extrémně drahém ohňostroji. 

Historici dosud bádají o tom, zda to skutečně bylo po testu Trinity, nebo zda to bylo později, kdy Robert Oppenheimer citoval:

"Stal jsem se smrtí, ničitelem světů",

což jsou slova z hinduistické mytologie, přičemž ona slova prý patří přímo Višnovi.

Jako kdyby neexistovalo to nepopsatelné utrpení z Hirošimy a Nagasaki, tak západní svět si skutečnou podstatu nebezpečí atomových zbraní začal uvědomovat až po roce 1949, kdy jednak už těžce klesala "Železná opona", a především, kdy už i Sovětský svaz předvedl svoji vlastní atomovou bombu. 

Nastaly závody ve zbrojení, a kdo neměl jadernou zbraň, s tím se vlastně nepočítalo. Západ i východ, demokracie i diktatury tu zkázonosnou věc musely mít. Jejich právoplatně i revolucemi zvolení vůdci za tu zbraň platili zlatem, novými definicemi lidskosti, míru i Boha samotného v jeho nejrozmanitějších vtěleních. Snad i samotný Šiva by se nad jejich počtem podivil a Hospodin by se zhrozil nad svými ovečkami. Netuším, co by učinil velký a slitovný Alláh, jenž si libuje v rozmanitosti, ale představuji si, že i ve fantazii neméně štědrý Buddha by při meditaci poposedl na lotosovém květu a zeptal by se, proč byl jaderný test, který roku 1974 provedla Indie, nazván zrovna "Smějící se Buddha".

Stejně tak není lidským rozumem jednotlivce možno pojmout, proč byly od roku 1945 až dosud vyvinuty a otestovány všechny myslitelné jaderné zbraně, taktického, strategického, i čistě šíleného významu.

Nelze srdcem ani rozumem zdůvodnit, proč bylo během Studené války podniknuto více než dva tisíce pokusných jaderných výbuchů, které stály životy spousty nevinných lidí. Lidí, kteří se buď náhodně, nebo jako takzvaný "kánonenfutr" (zvláště co se týče pokusů Sovětského svazu) pohybovali v místech explozí.

Smrt jako položka a příběhy šťastných náhod

Ale tím to neskončilo. K zbraním štěpného typu, které zničily Hirošimu a Nagasaki, byly vyvinuty také o řád ničivější fúzní zbraně, takzvané vodíkové neboli termonukleární bomby. Jejich ničivá síla se neodvíjí od štěpení, nýbrž od slučování atomových jader a probíhá neustále ve hvězdách, tedy i v našem Slunci.

Ani to nestačilo. Všechny možné jaderné zbraně byly testovány na zemi, pod zemí, ve vodě, pod vodou, ve vzduchu, i ve vesmíru. První družice i první lidé se do vesmíru dostali jako stín vývoje raket, které měly letem v onom vesmíru dopadnout opět na Zemi a zprovodit ze světa vybranou část populace.

My z České republiky a všichni z bývalého Československa si jako zdroj štěpného materiálu pro velkou část sovětských jaderných zbraní s obzvláštní hořkostí připomínáme lidi, kteří byli nuceni za krutých okolností dobývat uranové rudy z našich vlastních nerostných zdrojů. Mnohdy to byli lidé nespravedlivě odsouzení, zbavení majetku, vlastní důstojnosti a určení jako další "potrava pro děla" Sovětským svazem, který si naši zemi lstí a zradou přivlastnil.

Dlouho před katastrofou v Černobylu nastala rozsahem srovnatelná katastrofa v zařízení na jižním Urale, kde ten Sovětský svaz shromažďoval štěpný materiál pro své jaderné zbraně. Také tam zemřelo mnoho nevinných lidí. 

Pokusné výbuchy amerických vodíkových bomb nad Jižním Pacifikem měly a dosud mají oběti z řad nic netušících obyvatel tichomořských atolů, kteří s USA nikdy neměli a ani nechtěli mít nic společného.

Je možné jen spekulovat o tom, zda se podobného osudu nedostalo lidem, za které byla zodpovědná Francie při svých termonukleárních výbuších na ostrovech v tom samém oceánu.

Ještě složitější by byly otázky na zodpovědnost Číny při pokusných explozích jejich jaderných zbraní.  Jistě víme jen to, že Čína obětovala vývoji těchto zbraní nepoměrně více hrubého domácího produktu a úsilí svých obyvatel, než to učinily ostatní jaderné mocnosti, a to dokonce i včetně Sovětského svazu. Možná, že pravdivé odpovědi na skutečné oběti čínského jaderného zbrojení by byly ještě hrozivější, než odhadujeme.

Ale povězme si nyní místo další statistiky jeden skutečný příběh:

Ke konci šedesátých let dvacátého století Američané věděli, že Čína vyvíjí jaderné zbraně, a věděli také, že je testuje v poušti severně od indické části Himalájí. Do spřátelené Indie tedy tajně vyslali družstvo špičkových horolezců, kteří poblíž vrcholu oné indické hory umístili zařízení, které pokusné výbuchy na čínské straně sledovalo. Toto zařízení muselo být schopno dlouholetého samostatného provozu, a proto bylo vybaveno vlastním zdrojem energie, jak jinak, než jaderným. Tím zdrojem byl radioizotopový termoelektrický generátor (RTG), který rozpadem radioaktivních prvků, které jsou jeho palivem, také stručně řečeno vyrábí kromě "radioaktivity" i teplo, a to je dalším fyzikálním principem přeměněno na elektřinu. Stejným zdrojem jsou vybaveny i vesmírné sondy, které letí příliš dlouho a příliš daleko od Slunce, než aby se mohly spoléhat na solární panely. Pohánějí i sondy Voyager, které jako první lidské výtvory opustily Sluneční soustavu. Tato radioaktivní "baterka" je nesmírně drahá, potenciálně nebezpečná, ale vydrží dodávat elektřinu desítky a pravděpodobně i stovky let. 

Jednoho roku však sledovací přístroj v indických Himalájích zasypaly laviny. Kromě toho, že přestal plnit svoji roli, nebylo možno říci, zda je jeho radioaktivní zdroj bezpečně izolován od okolního prostředí. Mávnout nad tím rukou nešlo. Pod onou horou totiž pramení Ganga, indická posvátná řeka, a především zdroj pitné i užitkové vody pro několik set milionů lidí. Ten RTG zdroj by ji potenciálně mohl kontaminovat na opravdu hodně dlouho...

Byla tedy vyslána nová expedice. Ještě tajnější, ještě dražší, ještě lépe vybavená a tak dále... Ano, dopadlo to dobře. Zařízení bylo nalezeno nepoškozené a nové instalováno nebylo, protože jaderné pokusy už začaly sledovat družice z oběžné dráhy.

Toto dobrodružství s potenciálním nebezpečím pro stovky milionů lidí tedy bylo podniknuto jen proto, aby byly pouze sledovány zkoušky jaderných zbraní.

O tom, co síly přírody provádějí s ponorkami vybavenými jadernými raketami, které se potopily na dno oceánu už před desítkami let, nevíme téměř nic.

Jsme tu! Ale všichni, spolu a bez ideologie

Kdyby mě i po tom všem, co jsem napsal, někdo náhodou chtěl napadnout za nějaké "proruské" směřování, pak suše konstatuji, že jaderným zbraním je jedno, koho zabijí, protože jakožto zbraně hromadného ničení zabíjejí hromadně. A mimochodem, ty potopené ponorky s jadernými zbraněmi, o kterých máme spolehlivé zprávy, jsou sovětské, tedy ruské. 

Mně je jedno, co si o lidských úmyslech zničit se tím větším klackem a těžším kamenem myslí Bůh jakéhokoli náboženství.

Já chci, aby po sobě lidé nestříleli jaderné zápalné šípy a neházeli po sobě jaderné kameny. Sním o tom, že se to vědění nějak vsákne do podlahy, jako ten nitroglycerin panu Nobelovi. Netoužím po tom, aby nějaký nový Nobel podnikal s takto vynalezeným dynamitem, vydělal na něm jmění, a potom si ve výčitkách svědomí vymyslel cenu pro ty, kteří byli morálnější, než on.

Já jen chci, aby alespoň někdo věděl o nebezpečí jaderných zbraní a o tom, že energetické využití jaderných technologií může být z podstaty lepší, než nitroglycerin, který mimochodem Nobelovi předepisoval lékař na jeho bolavé srdce, a možná i na bolavou duši.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zdroje:

V tomto článku jsem zvolil jiný přístup ke zdrojům, než jak je u mě obvyklé.

Vzhledem k počtu zdrojů, které jsem použil k tomuto článku, a vzhledem k tomu, že většinu z nich je možno si dohledat v mnoha duplicitních podobách, a především proto, protože se jedná o fakta, která jsou obecně známa, neuvádím zde zdroje takto zřejmých faktů. Pro obecný přehled o jaderných zbraních doporučuji tuto knižní publikaci:

1) Jiří Dušek, Jan Píšťala: Jaderné zbraně. ISBN: 80-251-0817-1

Bez ohledu na počet použitých zdrojů však mé mimořádné a upřímné poděkování za inspiraci k tomuto článku patří jedné osobnosti: Je jí nestor české literatury faktu o této problematice, pan Karel Pacner. Jeho dílo mi bylo v řadě kapitol mého blogového příspěvku přímým vodítkem k tomu, jak ho směřovat, a které události konkrétně popsat. Nejen proto jmenuji další zdroje mého zamyšlení, tedy Pacnerovy knihy:

2) Atomoví vyzvědači

3) Velké špionážní operace