Jak jsem loupil v hypermarketu, opil se, a nakonec se sám nechal oloupit

Paní blogerka Hynková nám dnes s opravdovým smyslem pro humor popsala jeden poněkud méně šťastný den svého života, lidově řečeno den blbec. I dovoluji si ku svému zesměšnění vybrat něco k dobrému také ze svého repertoáru...

Trapas první:

V záhadné době mezi dětstvím a dospělostí, kdy se rodičové mylně domnívají, že jejich potomek začíná být svéprávným, páč mu otec předal holící strojek po dědovi /co jsem ksakru tehdy měl holit, táto?/, a nezodpovědné úřady patnáctiletému dítku předaly ze stejně naivních pohnutek občanský průkaz, tak tedy někdy v tu dobu měla přijet tetička, která v onen den také slavila jmeniny. 

Maminka mě tudíž vyrušila od úvah, která ze slečen jeví o mě většího zájmu, zda Petruška nebo Anička /kašlaly na mě obě/ a obdařen stokorunou jsem byl hnán do nejbližšího hypermarketu pro bonboniéru. I zaklel jsem, přesto však bicykl osedlal, a do obchodu s názvem Bílá, Bila aby Byla, nebo tak nějak, jsem se přiřítil. Vtrhnul jsem dovnitř, a to rovnou mezi regály se sladkostmi.

"Petruška, Anička..., sákryš, která? Jo, tady je to: "Dezert Marianna". "Blbý jméno, Marianna, to je jak z nějakýho starýho filmu. A hele, Petrušce jsem včera radil s čím? S ma - , jo, s matematikou! Tak že by nakonec Petruška?"

Vzal jsem předmět z regálu, mechanicky strčil do batohu a spěchal domů. V mé realitě jsem vlastně  domov neopustil, bicykl neosedlal, nikam neodjel. Takže Petruška..., fakt Petruška?

"No jo, ale kolem Petrušky se točí ňákej Mirek, a to je frajer. Tam šanci nemám. Anička chodí do druháku a u druhaček má prvák šanci rovnou nule. Sákryš, tak že by aspoň tahlensta Katuška? Jo, tadyhle se jde ven, kolem těch ženskejch u stolečků, proč tam zrovna zavazej, spěchám ke kolu venku!"

Jdu kolem ženskejch u stolečků, jinak též zvaných slečen pokladních u pokladen, rovnou ven. Naštěstí žádná fronta, ženský od těch pitomejch stolečků na mě čuměj. Krávy starý, beztak skoro třicet. Nezájem, pruda, spěchám, nevnímám. V kapse mám klíče od kola, nahmatávám je. Předmět toho druhu, který jsem při uklízení doma přinucenej odnést z obýváku do pokoje, mám v batohu. Tady je to stejný. Jsem doma nebo kdekoli jinde, u svejch myšlenek. Že by teda Katuška? Jsem metr od těch automatickejch dveří ven z hypermarketu, před kterýma mám kolo.

Na rameno mi padne ruka:

"Hele mladej, ukaž mi batoh!"

"Co chcete, já spěchám ... jéé, ahóóój teto!"

"Lukášku, co ty tady? Sotva jsem přijela, tak jsem si vzpomněla, jak jsi měl před měsícem ty patnáctiny! Nic jsem ti nepřivezla a zrovna jsem ti chtěla koupit ... pánové, co...?"

Bonboniéru zaplatila teta, mé vysvětlení přijala s chápavým, leč ironickým a zřejmým úsměvem, doma se na tetu a dokonce i na mě všichni usmívali, a až odjela, dostal jsem takovejch facek, že to svět neviděl. Jinak v tom obchodu mě od té doby teda neviděli taky. No ale vydělal jsem  tehdy kilo, na který si pak už nikdo radši nevzpomněl. To se patnáctiletýmu kriminálníkovi hodí, no ne?

Petrušce ani Aničce jsem o tom nevyprávěl. Tož to teďka říkám Vám. Třeba si to aspoň ani ta Katuška  dnes nepřečte. Sákryš, nevíte někdo, kdepak asi dneska Katuška bydlí?

Trapas druhý:

Toho roku jsem oslavil osmnáctiny, což v životě mladého muže znamená mimo jiné to, že se v pátek cítí oprávněn donést si do svého doupěte u rodičů více než dva lahváče, tedy dle šikovnosti dotyčného tři až čtyři v jedné ruce, v druhé ruce klíče od bytu, a vloupat se v pozdní hodinu domů tak diskrétním způsobem, aby vše necinkalo a nerachotilo tak hlasitě, aby nezdárný syn nedonutil rodiče přestat předstírat spánek a začít s nadávkami a fackami, od kterých ku konci druhého desetiletí vlastnictví potomka takové povahy i sebeodolnějšího dospěláka přece jen poněkud bolí hlasivky a ruce.

Neboť jsem bydlel v paneláku v šestém patře, ukázala se být daná maličkost složitější, než jsem si v mladické nerozvážnosti představoval. Za prvé jsem podcenil skutečnost, že jsem již nějaké to pivo kromě těch hrdě domů nesených vypil, a za druhé jsem nebyl připraven na to, že i tak běžná věc jako je výtah má své mouchy, zvláště tehdy, když se porouchá. 

Zběžným pohledem na výtahové dveře a zmáčknutím tlačítka přivolání toho zrádného stroje se však nic odhalit nedalo. Ostatně, víte, jak se přivolává výtah, když jste trošku, no, tentononc? To se levou rukou se čtyřmi lahváči opřete o levou stranu výtahové šachty, a tou druhou, pravou, s klíči v ruce se opřete o pravou stranu výtahové šachty v místech, kde jsou všechny ty čudlíky a světýlka, kterýma se s výtahem manipuluje a který o funkci výtahu informujou. Málem jsem zapomněl, pokud jste trošku tentononc, a máte v té pravé ruce klíče, tak si s nima zakrýváte právě ty světýlka, který vám říkají, že výtah je taky trošku tentononc, jako porouchanej.

A to se mi právě stalo. Výtah normálně přijel, já jsem nastoupil a nedbal toho, že jsem při nastupování musel lomcovat dveřmi a nastoupil až poté, co jsem překročil asi dvaceticentimetrový schod, který se normálně nevyskytuje, a kterýžto poslední signál střízlivého člověka varuje, aby nenastupoval, páč je ten krám tentononc, prostě porouchanej.

Po zvolení stanice se výtah naštěstí rozjel. Jel dlouho. Zastavil. Chtěl jsem vystoupit, ale nešlo to. Hodlal jsem tento drobný nedostatek překonat již úspěšně použitým lomcováním dveří a kopáním do nich, leč tentokrát jsem úspěch neslavil. Vystoupit nešlo a nastalá situace mě donutila k zamyšlení a konzumaci jednoho z nesených lahváčů, poněvadž horší než zaseknutí ve výtahu je pochopitelně nechat zteplat lahváče. Bylo by mi tam dobře celkem dlouho, neboť ještě tři lahváče jsem měl v zásobě, avšak konzumace i nejmenšího počtu lahváčů dříve nebo později spustí chybovou hlášku typu:

"Error, nutný restart systému s vymočením".  

Vyprostili mě asi za tři hodiny. Ve výtahu vypitý lahváč byl opět plný, pravda, jiným obsahem. A já se tehdy poučil něco o lidském metabolismu i o tom, jak i opilý člověk musí být schopen ve válečné situaci dobře zamířit, by střela nezasáhla přátelské území, v mém případě podlahu výtahu, poněvadž jinam než do prázdné sklenice od piva mi zbytek příčetnosti močit nedovolil.

Není rum, není šturm!

Trapas třetí:

Znáte ty chvíle, kdy se těšíte na dovolenou. Myšlenkami jste už na té dovolené kdesi daleko mimo domov, leč to tělo doma ještě zůstává a činí poslední přípravy na nadcházející okamžiky v ráji mimo dosah věcí vezdejších.

V takovém rozpoložení jsem před několika lety odjel na svém bicyklu z práce, a cestou se zastavil ještě v obchůdku kousek od domova, abych nakoupil posledních pár drobností. Kolo jsem zamknul na stojanu před obchodem, vše potřebné jsem dokoupil a chvátal domů.

Ach, ten sladký pocit, kdy pověsíte klíče na hřebík a s největším potěšením začnete balit zavazadla! Tentokrát jsem nezapomněl na nic. Před několika lety jsem totiž ve spěchu nechal na poličce mobil, ale něco takového se mi znovu rozhodně stát nemohlo! Dalšího rána přátelé v autě vesele zatroubili před mým bydlištěm, já řádně zamknul, mobil v kapsičce nahmatal, a všichni jsme vyrazili na dovolenou.

Kamarád zařadil raz, dva, tři, čtyři, a z autorádia spustila ta naše:

Raz, dva, tři, čtyři!

https://www.youtube.com/watch?v=JTDZ5O5lH_0

Jó, dámy a pánové, s tímto skvělým řidičem a kamarádem jsme se všichni cítili bezpečně kamkoli jsme vyrazili, i kdyby to bylo samotné New York City.

Jako všechny dovolené, byla i tato krásná, ale krátká. Plný zážitků jsem se vrátil domů a ještě celý den po návratu zpracovával všechny ty úžasné fotografie, které jsem tam pořídil. Dne dalšího se mi však už povážlivě nedostávalo potravin, i zašel jsem do obchodu - toho kousek od mého domu, víme? - a vše potřebné tam nakoupil. 

Úslužný a po všech stránkách skvělý chlap, šikovný Vietnamec, majitel obchodu na skromné ploše nabízející neskromný sortiment, mě ke kase osobně přiběhnul pozdravit odkudsi ze skladových prostor.

Byl jsem za tu milou pozornost rád - konečně jsem zase doma a všichni mě tu vítají!

Leč majitel obchodu se tvářil ustaraně, a brzy jsem i já zjistil, že jsem opravdu zase doma, a brzy jsem se znovu cítil bezpečně asi tak, jako v tom divokém New York City od AC/DC.

Zkrátka a jednoduše, vedoucí obchodu mě na základě záznamu natočeného kamerou před jeho obchodem informoval, že v průběhu nepřítomnosti mé i nepřítomnosti jeho v jeden kritický den, asi ve čtyři hodiny ráno, přišli k jeho obchodu dva pánové, kteří s využitím pákových nůžek přeťali poctivý řetěz od mého poctivě zamčeného bicyklu, bicykl si přivlastnili a zmizeli s ním neznámo kam.

Když jsem kopii záznamu přinesl na policii a vše poctivě vylíčil, tušil jsem, že službu konající policista mě s mojí roztržitostí pošle buď do háje, nebo na psychiatrii. Neučinil ani jedno, ani druhé, jen si znovu nechal popsat, kterak jsem si dobře nakoupil a s cyklistickou přilbou na palici spokojeně odešel domů a o své kolo se dále nezajímal, neboť jsem byl plný myšlenek na dovolenou, na kterou jsem také další ráno bezstarostně odjel. 

Policista vše řádně zaznamenal, upozornil mě, že i s přineseným videozáznamem se šance najít moje kolo rovnají šanci, že i s použitím autentických videozáznamů z hlubin dopadne film Titanic režiséra Camerona jinak než ve skutečnosti, a s profesionální zdvořilostí se se mnou rozloučil.

Myslím, že po mém odchodu se ještě dlouho smál. Ale myslím si, že by se sotva nadál, že se se svojí blbostí budu ještě po letech a k tomu veřejně někomu chlubit...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Odkaz na zmíněný blogový příspěvek šťastnější a chytřejší kolegyně paní Hynkové:

https://hynkovaandrea.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=716441

P.S: Paní Hynková, pokud jste tohle četla, tak vidíte, že oproti mým trapasům jsou ta Vaše lehká zaváhání pouze projevem náročného života skutečného intelektuála, a ne všem veřejně přiznaného blba, jako je tomu v mém případě...